Velké J

Ač křídla mám, vždy klopýtám,
když víčka cudně sklopí ta,
která Je s velkým J.
(ta krása, když se usměje!)

Kdyby mě probouzel tvůj smích

Kdyby mě probouzel tvůj smích,
chutnal by chléb po konci léta,
skořice čerstvě rozemletá
by zavoněla z ranní kávy,
andělé řekli by mi: A vy -
nechcete s námi chvílí pít?
Já bych se jejich křídel chyt'
a dýchal vánek v perutích.

Kdyby mě probouzel tvůj smích
- a stačilo by jen tak málo -
jak pod nebesy by se spalo
na slámě po nocích.

Navečer

Večer má délku XXL
a naše touhy bohužel
kmitají s obrácenou fází
a k rezonanci nedochází
v prostoru zahalených těl.

Večer se táhne jako med
krajícem nedopsaných vět,
které se v nekonečnu ztrácí;
dvě vlaštovky, dva tažní ptáci,
co letí spolu naposled.

...

Navečer obejmout jsem chtěl
tě jako nežný nepřítel,
proběhlo ale jen pár frází,
co zatnou zuby, ústa zmrazí
a tvrději než kamenina
dopadla na zem hořká slina.
Večer se lámal v noc, ta v den.

Snad zlost jen příliš rychle vzlíná,
snad vážně jsem tě nehoden.

Fontána

V hlubokém tichu pod fontánou
někdy se zvláštní věci stanou,
na chvíli zastaví se čas.
V poledne zmizí všechny stíny,
každý sám v sobě někdo jiný -
žár slunce všechny masky smáz'.

V hlubokém tichu pod fontánou
všem novým lidem slzy kanou,
těm z neštěstí, těm ze štěstí.
Nad nimi jako za výlohou
když usadí se ptáci, mohou
z fontány slanou vodu pít.

Bůh prázdného stolu

Občas je šepot hlasitý
směji se, směješ se mi ty,
smíchy se stáčí mezi rty
a vzhůru letí směšně spolu.

Občas je výkřik neslyšný,
a minou dlouhé, dlouhé dny
než vzbudí ve tvých uších sluch.

Jsi malý, smějící se bůh,
titěrný bůžek prázdných stolů,
z nichž jiní dávno vyjedli,
co stálo za řeč, větu, slovo.

Bohové nebývají zlí,
aspoň to prázdno sníst mi dovol...

Hvězdy ve džbánu

Hvězdy se schovaly pod pěnu do džbánu.
Venku je temná noc, mám trochu strach.
Číšníku - hvězdáři, ještě tu zůstanu,
abych svý obavy splách.

Občas padá sníh

Chodíme v botách nevidomých,
nosíme náušnice zlých,
míjíme nerozkvetlé stromy
a občas, občas padá sníh.

Vstáváme s křikem hluchoněmých,
jde ústy ven a v uších zní.
Obloukem vrací se, a zesílený.
Na betonových chodnících

všichni jsme chromí, slepí, němí
a občas, občas padá sníh.