Kdyby mě probouzel tvůj smích

Kdyby mě probouzel tvůj smích,
chutnal by chléb po konci léta,
skořice čerstvě rozemletá
by zavoněla z ranní kávy,
andělé řekli by mi: A vy -
nechcete s námi chvílí pít?
Já bych se jejich křídel chyt'
a dýchal vánek v perutích.

Kdyby mě probouzel tvůj smích
- a stačilo by jen tak málo -
jak pod nebesy by se spalo
na slámě po nocích.

Navečer

Večer má délku XXL
a naše touhy bohužel
kmitají s obrácenou fází
a k rezonanci nedochází
v prostoru zahalených těl.

Večer se táhne jako med
krajícem nedopsaných vět,
které se v nekonečnu ztrácí;
dvě vlaštovky, dva tažní ptáci,
co letí spolu naposled.

...

Navečer obejmout jsem chtěl
tě jako nežný nepřítel,
proběhlo ale jen pár frází,
co zatnou zuby, ústa zmrazí
a tvrději než kamenina
dopadla na zem hořká slina.
Večer se lámal v noc, ta v den.

Snad zlost jen příliš rychle vzlíná,
snad vážně jsem tě nehoden.

Fontána

V hlubokém tichu pod fontánou
někdy se zvláštní věci stanou,
na chvíli zastaví se čas.
V poledne zmizí všechny stíny,
každý sám v sobě někdo jiný -
žár slunce všechny masky smáz'.

V hlubokém tichu pod fontánou
všem novým lidem slzy kanou,
těm z neštěstí, těm ze štěstí.
Nad nimi jako za výlohou
když usadí se ptáci, mohou
z fontány slanou vodu pít.

Bůh prázdného stolu

Občas je šepot hlasitý
směji se, směješ se mi ty,
smíchy se stáčí mezi rty
a vzhůru letí směšně spolu.

Občas je výkřik neslyšný,
a minou dlouhé, dlouhé dny
než vzbudí ve tvých uších sluch.

Jsi malý, smějící se bůh,
titěrný bůžek prázdných stolů,
z nichž jiní dávno vyjedli,
co stálo za řeč, větu, slovo.

Bohové nebývají zlí,
aspoň to prázdno sníst mi dovol...