Tramvaj číslo 13

Tramvaj číslo 13 jezdí běžnou tratí,
má běžný počet vagonů i dveří,
běžného řidiče a pasažéry,
kteří se zcela běžně mračí
a sledují si tiše boty.

Jenom ve 13:13 můžeš
zahlédnout ve zrcátku černou sanitku.

Ticho je most

Naše ticho je most,
co unese jen malá slova
(například: "jé!")
Ta velká vznášejí se
nad bílým kouřem nad komíny
(například "______ __")
Pojď úsměvem a rukou v ruce
podepřít trámy toho ticha.

Svým malým slovům smějme se,
ať velká ticho unese.

Žízeň a hvězdy

Za oknem objevil jsem dopis,
který noc kdysi psala mi,
a tak jsem vylil všechno víno.
Dneska se zpiju hvězdami
a budu křičet vzhůru do tmy,
budu se vznášet nad krajinou
i nad vlastními větami.

A jestli řeknou: ten zas pije
a neví, co kdy komu psal,
a kdo ví, jestli není blázen,
když všechna okna zotvíral
a ptal se noci, kolik jí je,
budu se jenom smát, a proč ne,
až žízeň hvězdy steskem protne.

Duha

Na nebi zbyla stopa duhy
a bůh se opil barvami.
Přejte mu všechny její pruhy -
když nespí, stojí za vámi.

Blesk

Čtu staré zprávy skrze sklo
a trochu se mi rozpíjí.
Na obzoru se zablesklo.
To zelené sklo mezi námi,
herečka, kterou zabijí,
před několika vteřinami
ztratily barvu. Do bíla
se slily v jednom okamžiku
bolesti, strachu, smrti, křiku.

Ta vteřina je zabila.

Podzim vlasů

Do vlasů tiše vstoupil podzim,
snad nenechá je opadat.
A kdyby, budu smutně sbírat
šedivé listy ze Tvých zad.

Mám jistou slabost pro ty listy,
dokud se ještě blonďatí
v koruně Tvého těla.
A když ses větrem chvěla,
tichounce v uších zněla Ti
hrozivě přesná píseň času.

Nech vstoupit mě dřív nežli podzim
do zlatých hlubin, do Tvých vlasů.

Ticho v lese

V pohoří malých kopců mechu,
ve čtyřech chalupách a nad studnami,
pod nohama a mezi prsty,
v rákosí u stojaté vody,
v jehličí, hříbcích, větvi, suku,
na úzké cestě
a v neděli

je ticho;

tak jako v lese, do kterého
za chvíli kdosi vystřelí.

Vlasy #1

Proběhl anděl kolem asi
a dobré zprávy zvěstuje Ti -
já obklíčil jsem Tvoje vlasy
a copánky vzal do zajetí...

Kolik má láska vagónů

Počítej se mnou, moje milá,
kolik má láska vagónů
a kolik pražců prostoupila,
a v kolik kolejí se vpila,
zda syčí v parním pohonu.

Zda ve stanici zastavila
a rozlila se z perónů,
jestli se revizorům skryla...
Počítej se mnou, moje milá,
kolik má láska vagónů?

Píseň letního soumraku

Umělec letního soumraku
na flétnu hrává.
Jeho hra vzlétá až do mraků
ve víru tónů a náznaků
jak řeka dravá.

Dychtivě z proudu se napiji
(třesu se chladem).
Ta píseň uspává, zabíjí,
celá noc pokaždé patří jí,
z oharků krade
poslední zbytky ohně žití,
do rána vlahou smrtí zní ti.

-prototyp-

Všichni si ticho vzali
a člověk neví, má-li,
anebo začít řvát.
Všichni se nasytili
a člověk neví, smí-li
utišit vlastní hlad.

Má věřit vlastním očím?
Má myslet vlastní hlavou?
Má svět do rukou brát?

Všichni se pobavili,
on není si jist, ví-li,
kdo za zády jim krad.

Plíhalovské okénko

Souboj matematiků

Řekli, že nás potupí,
vyčíslili nám tu pí.

* * *

Přírodní paradox

Když se kočka opije,
myslí si, že myší je.
Opije-li se i myš,
zamňoukat ji neslyšíš.

Velké J

Ač křídla mám, vždy klopýtám,
když víčka cudně sklopí ta,
která Je s velkým J.
(ta krása, když se usměje!)