Hvězdy ve džbánu

Hvězdy se schovaly pod pěnu do džbánu.
Venku je temná noc, mám trochu strach.
Číšníku - hvězdáři, ještě tu zůstanu,
abych svý obavy splách.

Občas padá sníh

Chodíme v botách nevidomých,
nosíme náušnice zlých,
míjíme nerozkvetlé stromy
a občas, občas padá sníh.

Vstáváme s křikem hluchoněmých,
jde ústy ven a v uších zní.
Obloukem vrací se, a zesílený.
Na betonových chodnících

všichni jsme chromí, slepí, němí
a občas, občas padá sníh.

Mlhavé večery, mlhavá rána

Brzdová světla v mlze září
jak barvy obrazu Monetova,
v zrcátkách stovky cizích tváří,
za každým semaforem nová.

Šedivé lampy žhnou svou žlutí.
Jejich stín město snadno schová.
Jediná nutí k procitnutí:
červená, zelená, oranžová.

Mlhavé večery, mlhavá rána,
Praha je podzimně rozestlána
- opravdu je to město měst.
Mlhavé večery, mlhavá rána,
Karlův most, Hradčany, Malá strana
- desítky míst a stovky cest.

Brzdová světla v mlze září.
Pilířům mostu Mánesova
věnuji další zápis v snáři,
najdu-li pro ně vůbec slova.

Šedivé lampy žhnou svou žlutí,
stejně jak včera, zítra znova.
Ráj obrazů a Mekka chutí
- podzimní mlžná krása snová...

Mlhavé večery, mlhavá rána
Praha je podzimně rozestlána
- opravdu je to město měst.
Mlhavé večery, mlhavá rána
Karlův most, Hradčany, Malá strana
- desítky míst a stovky cest.

Múzy se páří vysoko

Múzy se páří vysoko
nad myšlenkami básníků.
Neviditelný nepokoj
plíží se skrze jejich těla
metaforicky otupělá.
Básně se vrší k patníkům.
A co je vážně skoro k pláči:
Země se bez nich neotáčí.

Múzy se páří vysoko
nad naší touhou po kráse.
Múzy se páří vysoko,
výš než soprány v rozhlase.

Múzy se páří vysoko,
my nízko a jen naoko.

Někdy se potápím až ke dnu

Někdy se potápím až ke dnu oceánu,
dno totiž má, však nemá hladinu
a ani na to dno se nikdy nedostanu,
kdybych to vzdal, nadobro zahynu.

Světlo sem neproudí z té nekonečné výše
poslepu chtěl bych klesat ve víru
a křičím, i když mě nemůže nikdo slyšet
víc nežli kámen jsem list papíru.

Houpací křeslo (pro K. Hlaváčka)

Houpací křeslo, houpy hou,
houpe se zvolna sem a tam.
Pod zamračenou oblohou
spolu s ním taky se rozvrzám.

Mám toho příliš za sebou,
touhu a víru, zradu, klam.
Jedinou je mi potřebou
houpat se zvolna sem a tam.

Snad až se rámy rozpadnou,
až na něm prachem zapadám,
až sejdu stářím nebo dnou,
řekne mi skřípot kudy kam.

Kudy kam černočernou tmou.

Šavlozubá ryba

Stíny se zamotaly samy do sebe.
Hvězdy už začaly svůj flám.
Moci tak s myšlenkami chvíli posedět,
moci být s nimi chvíli sám.

Stíny se zamotaly samy do sebe.
Ty jejich hry já dobře znám.
Jen místo abych ve dne hleděl na nebe,
další noc vzhlížím ke hvězdám.

Šavlozubá ryba tiše pluje nocí
a okusuje přání za přáním.
Spolu s ní tloustne můj prázdný pocit,
tím víc, čím víc ji zaháním.

Stíny mi zazvonily dvakrát u dveří
a z jejich hlasů voněl líh.
Pár minut nechal jsem je čekat v zádveří
se stínem dveří zavřených.

Stíny mi zazvonily dvakrát u dveří.
Večeřím zvolna jejich smích.
Tohle prý stává se, když člověk nevěří,
že láska taje dřív než sníh.

Šavlozubá ryba tiše pluje nocí
a okusuje přání za přáním.
Spolu s ní tloustne můj prázdný pocit
tím víc, čím víc ji zaháním.

Stíny mě obklopily kolem dokola
a začaly se proplétat.
Čekaly spolu se mnou, jestli zavoláš
- asi tě chtěly taky znát.

Stíny mě obklopily kolem dokola
čišel z nich tichý, mrtvý chlad.
Prý jestli trvám na svém nebo odvolám
a mně se chtělo odvolat.

Šavlozubá ryba tiše pluje nocí
a okusuje přání za přáním.
Spolu s ní tloustne můj prázdný pocit
tím víc, čím víc ji zaháním.

Stíny se rozplynuly s ranním svítáním,
najednou jsem měl prázdný byt.
Nebýt tak unaven, byl bych se přidal k nim.
Tolik jsem toužil s nimi jít...