Z oprýskaných dveří činžáku v Biskupcově vyběhne bledá dívka, opře se o popelnici u vchodu číslo 45 a pustí do usedavého pláče.
V tuhle hodinu to na Žižkově není neobvyklý pohled, takže kolemjdoucí tiše přihlížejí. Kdyby někdo šlápl do hovna, dočkal by se většího soucitu než malá, zranitelná blondýnka v tričku s mikymauzem, co ani nedělá ostudu a nezvrací, neřve, nesténá a netrhá si punčochy.
Nízké zimní slunce vykoukne zpoza střech a do cinkotu tramvají se vmísí klakson z fronty na semafor u Ohrady. A dívka pláče a pláče.
Konečně odklopýtá zpátky do vchodu a ramenem si přidrží až příliš těžké dveře. Mladík v roláku si prohlíží program kina, prošedivělá dáma ve zlaté bundě venčí dva yorkshirské teriéry, chlapík s červenobílou šálou stojí pod lampou a kouří, život jde netečně dál. Je krásně.
Ani holky, která houpavým krokem víc přitančí než dojde k té otevřené popelnici, si nikdo zvlášť nevšímá. Má na sobě džíny roztrhané snad trochu víc, než je obvyklé, bílý svetr s velkou rudou šmouhou na zádech, piercing v nose a fialový monokl nad pravým okem. Nebo levým? Když se jí člověk zadívá do tváře, není to tak docela jasné; a modřina spolu s roztrženým obočím a jizvou po břitvě cestují jako bolavá Rorschachova skvrna.
Zadívá se na protější stranu silnice, jako by tam něco hledala, začenichá a na okamžik ztuhne v tichém štronzu.
Pak se skloní k pomalu usychající slané loužičce a dlouze slízává slzy z černého plastu i z betonu. Rorschachovy modřiny se na okamžik ustálí, a kdyby se někdo díval, všiml by si, že se usmívá...
* * *
Já sám Utrpení poznám o týden později. Začne to stejně jako spousta zvláštních událostí v hospodě, když se večer začíná měnit v noc a noc v ráno, když mám v oběhové soustavě už víc piva než krve, a když se já i Radek chceme oba najednou vypovídat ze všeho, co nás trápí.
Výstižnější by bylo slovo "vyblejt," ale tak špatně nám (zatím) naštěstí ještě není. Jen zkrátka meleme pátý přes devátý. Radka nedávno vykradli a přišel o sbírku počítačových her, kterou dával dohromady půl života. Jaká může být hodnota všech těch deset let starých sběratelek? Já mám nakopnutej palec, nemůžu se hýbat, nic mě nebaví a když zkusím na tu levou nohu přece jenom došlápnout, zkroutím se bolestí. Radek začíná plešatět a i když se tomu normálně směje, po deseti pivech přizná, že má strach, protože stáří nás dožene a tohle je první znamení, že tělo přestává fungovat. Já se snažím stihnout moc věcí a začínám dělat chyby, nesoustředím se a každých pár minut vytahuju telefon; a co je nejhorší – Markéta pořád neodepisuje.
Radek odchází na vzduch a já do místnosti s panáčkem. Mám pocit, že cítím vibrace, ale když vytáhnu telefon z kapsy, displej je až na dlouhou rýhu po celé délce prázdný. Vzhledem ke svému stavu se celkem slušně trefím na samolepku mouchy, která sedí na dně pisoáru. Když zapínám poklopec, zvednu na chvíli hlavu a teprve v tu chvíli ji uvidím.
Leží zhroucená v rohu místnosti, pravou paži v napůl vykloubeném úhlu opřenou o rezavé potrubí. Tentokrát má na sobě tričko prošité desítkami spínacích špendlíků a lesknoucích se žiletek. Na odhalené břicho jí stékají dva praménky krve, takže to asi nebudou jen atrapy. Černé vlasy jí zplihle padají kolem uší. Na pravé čelisti má veliký, fialový strup. Nebo na levé?
Tichounce zasténá a pokusí se ke mně natáhnout ruku.
Váhám. Kdo ví, čím je zlitá nebo zfetovaná. Jestli nemá vši, nebo blechy, co já vím.
Zatímco přemýšlím nad tím, jestli bych neměl zase zkontrolovat telefon, a co mi hrozí od zranitelné emo-slečinky, co k půlnoci zabloudila na pánské a už na nich zůstala, moje tělo dělá krok za krokem směrem k ní; a než nad sebou naberu vládu, držím ji už pevným stiskem za ruku.
Šok!
Zapíchne se do mě tisíc špendlíků a otočí. Ruka mi brní, třese se v bezmocné křeči a vystupují žíly.
Nemůžu a nechci se pustit.
Vstanou mi chloupky na zátylku a některé se začnou pálit. Hlava mi praská a tupě bolí, jako by někdo vevnitř bloudil se sbíječkou a zkoušel si provrtat cestu ven. Padnu na kolena a řežu si bradu ostřím, které visí z jejího levého rukávu. Bojím se zvednout pohled a zadívat se jí do očí.
Nic na světě nechci víc, než právě to.
Ona je Utrpení v nekonečně mnoha aspektech. Je mojí bolestí, nejistotou, stoosmašedesáti centimetry, alkoholismem, nedostatečností i posté prázdným displejem mobilního telefonu. Vím, že jí budu sloužit, a že mě to bude stát život.
Nikdy jsem nebyl šťastnější.
* * *
On kreslí sprejem velké červené srdce na stěnu vestibulu stanice metra Hloubětín, otáčí se zády ke kameře, vybarvuje zlatě Amorův šíp a dává se na útěk před hlídkou.
Ona upejpavě klopí oči a sype cukr do kávy.
On klesá na kolena a napřahuje ruku s kyticí čerstvých růží v petřínských zahradách, zatímco Prahou zlovolně znějí pásy sovětských tanků a bezmocný, zadržovaný křik.
Ona se něžně rozesměje nad řádky, které jí položí asistentka produkce do šatny vedle skleničky šampaňského, a začínají: "Nejdražší slečno Zito."
On hladí prsty tiše po hřbetu Childe Haroldovu pouť a vzdychá: "Márinko, ach, Márinko, má jediná."
Ona velkými doušky hltá elixír lásky a hladí po vláscích Dona Julia Caesara Rakouského.
On dává na Facebook status SINE AMORE NIHIL.
Ona dává lajk.
Někteří lidé a některé aspekty jsou tu s námi déle, než jen po kratičký záblesk lidského života, mrknutí století či mžiky generací. Někteří lidé nejsou tak docela obyčejní, jak vypadají.
Milenci jsou věčně mladí, věčně se vodí za ruce, věčně si vyznávají city, tancují, recitují si básně, dýchají jeden za druhého a sní společné sny.
Jemu ale vládne Mániá, zatímco ona slouží Fílis.
Není co závidět.
* * *
Začne to druhý den ráno, kdy si pustím Creedence a v nekonečné smyčce je poslouchám a křepčím až do večera. Creedence miluju, ale tolikrát za sebou je to vážně utrpení.
Jdu běhat do Draháně a vezmu to nejprudším stoupáním od řeky nahoru. Dvacetkrát.
Utáhnu si tkaničky tak, že z bot po návratu vytahuji zmodralé palce a chodím po patách, protože v celém chodidle a nártu nemám vůbec žádný cit. Utrpení mě líbá na prosolenou tvář a zapichuje jedličky bolesti do pravé čelisti. Vypadnou mi tři zuby, dva se zanítí a napuchne mi tvář, zatímco vzdávám poslušně hold své paní.
Dobrovolně vyplním daňové přiznání, i když je teprve konec ledna.
Hodiny vybírám ASCII art s andílkem, dávám ho do zprávy Markétě, dlouhé minuty váhám s prstem na levém myšítku, a když ho odešlu, utíkám ty tři metry do kuchyně, jako by mě mohly zachránit.
Neznámá parta mě obestoupí v průchodu. Dostanu dvě rychlé rány pod žebra a přijdu o bundu s penězi, telefonem a klíči od auta. Třetí, nečekaná rána míří do hlavy a dokonale mě uzemní.
Ležím na ulici poblíž náměstí Bratří Synků a nepamatuju si vůbec nic. Jména, místa, časy, adresy. Jsem si docela jistý, že jsem muž. To je celé. Svetr hřeje asi stejně účinně jako zapalovač na Sibiři, a tak se schoulím do klubíčka a snažím se přijít na to, kdo jsem a co mám dělat dál. U levého kolene mi přistane pětikoruna. Uvažuji o tom, ale nakonec oči nezvednu. Je mi zle.
Na chodníku strávím zbytek večera a probdím noc. Vydělám si dvacet osm korun, čtyři eura a jednu prošlou stravenku, aniž bych řekl jediné slovo, prosbu nebo modlitbu. Možná, že už ani nevím, jak zní lidská řeč.
V šest ráno přijde Utrpení sklidit svou krvavou daň. Ležím na zemi na dohled tramvajové zastávky a topím se v prázdnotě. Kroky.
Napnu krk v očekávání rány. Kopačka do zad, nebo možná šlápnutí na kotník? Kéž by to nebyla kolena...
Ona se skloní a pohladí mě po mastných a zacuchaných vlasech. Její dotek voní polem, od prstů se rozlévá teplo hluboko do nitra. Pro jedinou vteřinu hořím dychtivostí a vděčností, přitáhnu nohy k tělu a snažím se nedýchat, aby ta chvíle trvala co nejdéle. Jemně se odtáhne, ale stále cítím její blízkost a personifikovaný klid. Opatrně zvednu hlavu. "Mami?" ptám se, protože to je první, co mě napadne.
Zakroutí hlavou. "Vstaň, chlapče," řekne a ukáže směrem k nízkým vrátkům v Nekázance. "Je tam někdo, koho bys měl poznat."
* * *
Všechny jsou malé, možná o hlavu nižší než já. Jedna krásnější než druhá. Nejvyšší z nich dělají vysoké podpatky, k zulíbání nádherná lýtka, široké boky a šaty průhledné tak, že bych neodtrhl pohled, kdyby neměla tak nádherný a živý úsměv, jen trochu schovaný mezi divoce spadajícími kadeřemi. Je žádoucí jako kapka vody po týdnech v karavaně na poušti a teprve když po věčnosti mrkne, uvědomím si, že jsem zapomněl dýchat vzrušením.
"Ach ano, sličná Erós," usmívá se shovívavě moje spasitelka. "Storgé," představí sama sebe a pokračuje. Rozcuchaná hnědovláska s těkajícím pohledem a hrnečkem chladnoucí kávy v levici je Mániá. Usměje se spíš mimo mě a ramena jí sevře náhlý a stěží pochopitelný třas. "Toho si nevšímej," pokračuje Storgé. Další ze sester se jmenuje Fíliá a když ke mně natáhne ruku, zachřestí na ní desítky různobarevných náramků. Její stisk je jako stvrzení pokrevního bratrství, ona je pro mě Vinnetou a Edward Johnston a kamarádka zpod celty. Když mě pustí, točí se mi hlava, ale ještě zbývá poslední ze sester.
"A já jsem Agapé," řekne tónem, na který byste mohli chytit medvěda, a moje vytřeštěné oči nevěří. Nějakým zázrakem vypadá v krátkých patchworkových šatečkách jako milion. "A taky že by jeden uměla hodně rychle utratit, kdyby na to přišlo," směje se dobrosrdečně Storgé. Moje oči i zrak už ale navždy patří dámě s cihlovými punčochami a jemně zvednutými koutky plných úst, pro které by snad i Gándhí zabíjel.
"Já myslela, že bude patřit mně," řekne trochu uraženě Mániá.
"To je jen stínem, který na něm zanechala Utrpení," odpovídá Fíliá. A Storgé celou záležitost rozsekne. "Je tvůj, Agapé. A budiž přáno. Pod jizvami Heptamychu a Jejího biče bolesti a zapomnění je stále zdravé jádro."
"Budu Ti dobrým sluhou," pomyslím si, a místností se rozlehne jemný, ale upřímný smích.
* * *
Je tolik bohů a tolik aspektů božství, které mohu vzývat. Fosforeskující Dinumerus, který nosí palestinu se vzorem binárního kódu. Kontrapunktivní, obézní a hlasitě svými řetězy cinkající Prázdnota. Pecunia s přeškrtnutými písmenky S ve zlatavě se blýskajících očích. Hádavá dvojčata Puritas a Illuvies, která se spolu brodí hlubokým příkopem rasismu, útlaku a lidské nízkosti.
Agapé je ze všech nejmenší. Nejkřehčí. Nejzranitelnější. Kde Polémos tříská poklicemi a hrozí prstem na spoušti, Agapé sklopí řasy a tiše vydechne v doufání. Kde Erós luskne prsty a živočišným pohybem přiměje svět, aby se otáčel kolem ní, Agapé napřáhne skromně otevřenou, ale prázdnou dlaň. Kde Utrpení bičuje otroky a tyje z krve a potu těch, kteří ztratili vedení a cíl, Agapé rozdá čerstvou kávu a chléb s máslem, který voní létem.
Je tolik bohů. Tolik aspektů. Smrtelní obdaření mimořádnou mocí. Nesmrtelní a nehmotní. Titáni, bohové a cizinci. Moc, o které se nezdálo Attilovi, Čingischánovi ani Machiavellimu.
A malá Agapé.
Křehká. Krásná. Nesmělá. A věčná.
Vím, že by si to asi nepřála, ale přesto se rozhodnu zasadit svoji ránu v téhle malé velké válce. Když člověk sedí nad šálkem čaje v teplé místnosti s pěti podobami lásky, žádné utrpení se nezdá být tak hrozivým.
* * *
Píšu valentýnskou povídku pro Markétu a dávám si vážně záležet. Až budu viset kurzorem nad ikonou odeslání, Utrpení možná získá jedno malé, bezvýznamné vítězství. Za zády ale cítím dech své patronky, a vím, že i když jsem se měl narodit o sto let dříve, ona nezemřela... a nezemře. I v naší době tu stále je, v koutku, ve stínu, ale přítomná naděje, že existují vrátka, jimiž se dá utéci z čím dál rychlejšího kolotoče, na kterém jedou ruku v ruce Erós, Mániá a Orexis a bičují vozy ve tvaru zjizvených a zkrvavených poníků. Utéci do krajiny odlivu, tiché země, kde růže rostou bez umělých hnojiv pomalu a svízelně, ale když vykvetou, už neuvadají...
"Stála tě mnoho sil," konstatuje Storgé. I ona je tak nádherná. Náhle nevím, jestli mám právo zasahovat do věcí tak vysoko nad vlastním vědomím a mocí.
"Zaslouží si pozlobit," usměje se. A když mi rozcuchá vlasy nezbedným pohybem, vím, že dělám správnou věc.
* * *
Z oprýskaných dveří činžáku v Biskupcově vyběhne bledá dívka, opře se o popelnici u vchodu číslo 45 a pustí do usedavého pláče.
Stejně jako minule to nikoho zvlášť nezajímá. Tedy na ulici. Já a pět podob lásky sedíme ve třetím patře bytovky naproti a sledujeme každý její krok. Cinkají sklenice s růžovým vínem, ale jinak vládne ticho plné očekávání.
Nízké zimní slunce vykoukne zpoza střech a do cinkotu tramvají se vmísí klakson z fronty na semafor u Ohrady. A dívka pláče a pláče.
Fília se zmůže na stručnou pochvalu. Storgé vychutnává svůj pohár a zdá se, jako by ji to nezajímalo. Agapé dýchne na okno a na zamlženou tabulku nakreslí otazník. "Dorazí?"
O chvíli později už je to jen řečnická otázka. Utrpení se schválně šourá, čeká, rozhlíží se a číhá. "Nevycítí vás?" napadne mě. Obrátím se ustaraným pohledem k pětici malých žen. "Neboj," utiší mě Storgé a její ruka sevře mou ve staletém gestu propojení a bezpečí. Slunce se šplhá nad žižkovské střechy a Utrpení pase po slzách.
Dívka se odpotácí zpátky do bytu. Dveře za sebou zanechají ránu, která dlouhé vteřiny visí ve vzduchu. Jsou těžké a ona má co dělat, aby je rozevřela. Utrpení nakrčí nozdry a jako zvíře v divočině začenichá. Slaná louže ještě ani nezačala vysychat.
Vystrčí jazyk, co vypadá jako rozeklaný jazyk hada. Musí to být klam, stejně jako ta nelidská jizva na odhaleném pravém rameni (nebo to bylo levé?). Ale když se dotkne slz, které netečně stékají po špinavém, černém plastu popelnic, odskočí téměř až do vozovky a jedovatě zasyčí.
"Slzy štěstí," smějí se sestry, zatímco Utrpení dlouhé minuty plive, naprázdno dáví a velmi tiše, avšak o to sprostěji nadává. Mániá si spontánně přiťukne s Erós a pijí, jako by na tom záleželo bytí a nebytí. Storgé se shovívavě usměje. Agapé kývne, a to je vše, co potřebuji. Cítím se provinile, ale mám radost. Život není černobílý.
Rozhodnu se celou anabázi popsat Markétě. Messenger pořád mlčí a já trochu ztrácím naději. Utrpení pod oknem na okamžik zavětří, ale pak raději vyběhne vstříc jarovským kolejím. Cítí, že už patřím jiné, a přese všechnu pýchu a moc zná své hranice.
Natáhnu ruku s pohárem směrem k pěti ztělesněním citu a tiše kývnu místo přípitku. Odeslat. Levé tlačítko. Hotovo. A teď... pít.
* * *
Markéta neodpovídá, ale moje hostina se Storgé, Erós, Fíliá i Mániá je i tak vydařená.
Dokud budu žít, budu milovat. Ano, miluju Markétu.
Ale ještě víc miluju tohle město.
A život. Ať už je věčný a plný utrpení, anebo krátký a divoký jako nespoutaná řeka.
Má krásná Agapé, před Tebou se skláním v tichém a upřímném vyznání víry. Odevzdávám se Tvým starostlivým rukám, teplému klínu, slzám, dotekům.
Mám Tě rád.
A tiše věřím, že i Markéta to pochopí.
A napíše.
