Fontána

V hlubokém tichu pod fontánou
někdy se zvláštní věci stanou,
na chvíli zastaví se čas.
V poledne zmizí všechny stíny,
každý sám v sobě někdo jiný -
žár slunce všechny masky smáz'.

V hlubokém tichu pod fontánou
všem novým lidem slzy kanou,
těm z neštěstí, těm ze štěstí.
Nad nimi jako za výlohou
když usadí se ptáci, mohou
z fontány slanou vodu pít.

Bůh prázdného stolu

Občas je šepot hlasitý
směji se, směješ se mi ty,
smíchy se stáčí mezi rty
a vzhůru letí směšně spolu.

Občas je výkřik neslyšný,
a minou dlouhé, dlouhé dny
než vzbudí ve tvých uších sluch.

Jsi malý, smějící se bůh,
titěrný bůžek prázdných stolů,
z nichž jiní dávno vyjedli,
co stálo za řeč, větu, slovo.

Bohové nebývají zlí,
aspoň to prázdno sníst mi dovol...

Hvězdy ve džbánu

Hvězdy se schovaly pod pěnu do džbánu.
Venku je temná noc, mám trochu strach.
Číšníku - hvězdáři, ještě tu zůstanu,
abych svý obavy splách.

Občas padá sníh

Chodíme v botách nevidomých,
nosíme náušnice zlých,
míjíme nerozkvetlé stromy
a občas, občas padá sníh.

Vstáváme s křikem hluchoněmých,
jde ústy ven a v uších zní.
Obloukem vrací se, a zesílený.
Na betonových chodnících

všichni jsme chromí, slepí, němí
a občas, občas padá sníh.

Mlhavé večery, mlhavá rána

Brzdová světla v mlze září
jak barvy obrazu Monetova,
v zrcátkách stovky cizích tváří,
za každým semaforem nová.

Šedivé lampy žhnou svou žlutí.
Jejich stín město snadno schová.
Jediná nutí k procitnutí:
červená, zelená, oranžová.

Mlhavé večery, mlhavá rána,
Praha je podzimně rozestlána
- opravdu je to město měst.
Mlhavé večery, mlhavá rána,
Karlův most, Hradčany, Malá strana
- desítky míst a stovky cest.

Brzdová světla v mlze září.
Pilířům mostu Mánesova
věnuji další zápis v snáři,
najdu-li pro ně vůbec slova.

Šedivé lampy žhnou svou žlutí,
stejně jak včera, zítra znova.
Ráj obrazů a Mekka chutí
- podzimní mlžná krása snová...

Mlhavé večery, mlhavá rána
Praha je podzimně rozestlána
- opravdu je to město měst.
Mlhavé večery, mlhavá rána
Karlův most, Hradčany, Malá strana
- desítky míst a stovky cest.

Múzy se páří vysoko

Múzy se páří vysoko
nad myšlenkami básníků.
Neviditelný nepokoj
plíží se skrze jejich těla
metaforicky otupělá.
Básně se vrší k patníkům.
A co je vážně skoro k pláči:
Země se bez nich neotáčí.

Múzy se páří vysoko
nad naší touhou po kráse.
Múzy se páří vysoko,
výš než soprány v rozhlase.

Múzy se páří vysoko,
my nízko a jen naoko.

Někdy se potápím až ke dnu

Někdy se potápím až ke dnu oceánu,
dno totiž má, však nemá hladinu
a ani na to dno se nikdy nedostanu,
kdybych to vzdal, nadobro zahynu.

Světlo sem neproudí z té nekonečné výše
poslepu chtěl bych klesat ve víru
a křičím, i když mě nemůže nikdo slyšet
víc nežli kámen jsem list papíru.