Danse macabre nad prázdnou láhví absintu se vážně docela vydaří. Promlouvat k sobě si už zvykl. Stačí si ujasnit. Jsme dva v jednom. Já a já. Alter ego? Na jedné straně si už Martin odvykl posuzovat se přes matné sklo. První žena, která ti podá sklenici studeného piva... Kde to jen četl? Bude ještě dlouho sedět nad možností něco udělat. Nehybně. Když mu bylo třináct, vyrobil z kotouče cirkulárky hodiny. Tikají ještě teď někde. Brzy bude. Konec?
Cirkusové pokusy na nás samých, ve tři ráno, s nemožností spát se vyplácí jen s pojištěním. Jasně, čím se hladina absintu blíží ke dnu, tím víc se cirkusovým pokusem stává už jenom nalévání do sklenice. Takže psaní dopisu na rozloučenou zavání představením Cirque de Soleil. "Tahle verze bude finální," rozhodne se Martin. Pak chvíli přemýšlí o tom, jak se píše velké psací Q. Pak o sebevraždě. Pak na to přijde.
Velké psací Q vypadá jako C a odmocnina dohromady. Která věta by ale začínala na velké Q? Qkvílení, Qvark, Qkvákat. Pohlédl na papír. Něco se mnou bude. Vesmírná symbióza alkoholu a sebemrskačství. V tom ho to napadlo. Quijote. Naškrábal jméno postavy na papír. Dopis bude začínat u něj. Co s ním ale mám? Nikdy jsem nebyl marně slepý pro nějaké ideály. Pohlédne se na flašku a ujistí se, že jeho jediná přítelkyně souhlasí.
Quijote, otevřeně přiznávám - jsem cynik. Zbabělý chytrák s tajnou a dobře maskovanou úctou ke všem, kteří jsou dost hloupí na to, aby měli odvahu. První budu křičet: "To chce čin - zabij ten mlýn," první se nahlas smát, až sklopíš hledí a pobídneš Rosinantu do cvalu, a poslední tiše tleskat, až se ti to povede. Ve skutečnosti závidím. Done de la Mancha (vida, tady se nemusí psát velké Q), zůstávám v otevřené žárlivosti k umění nabít si držku tak velkolepě a se stylem, až všichni tleskají. A zatím lidé jako já selhávají dnes a denně, což naše duše unesou, ale, a to je mnohem horší...
...naše pády, omyly, rány a prohry nikoho nezajímají. Samozřejmě, to by bylo jen na povídku z brakové literatury. Jenom o tom, jak sedí podivný týpek doma u stolu, snaží se ze všech sil napsat poslední vůli dřív, než se hladina moku v láhvi před ním srovná s dnem. Snažím se. Kdyby bylo něco. Jenže ono není. Jsem kámen vržený do časoprostoru, když padám, tak jen nahoru. Problém je, že nerozumím už ani sám sobě. Tobě ano, Quijote, ty máš Dulcineu z Tobosa, nejkrásnější ze všech žen, protože ji nikdy nespatříš. Pět kroků poslepu k vypínači a může být tma. Ohmatám zvuk šílenství. Až do dna, připiju sám sobě. Martine, dnes je ti dvacet sedm let, třináct měsíců, dvě stě týdnů a čtyři minuty, podtrženo sečteno.
Podtrženo sečteno, stejně nevím kolik je to dohromady. A ráno nejsem o nic moudřejší, kdybyste to někdo nevěděli, lidová přirovnání sprostě lžou. Zato mám, tak jako každé ráno, bezdůvodně skvělou náladu. Snídaně v rytmu Don't Worry - Be Happy. Dopolední úklid doprovodí raní Beatles a ještě u oběda se usmívám - slovy dějinných, zlidovělých lží - jako "měsíček na hnoji". U kávy začíná melancholické odpoledne. Které, tak jako každý den, přejde v depresi, tak směšně uplakanou, a tak nebezpečnou. Depeche Mode a večeře. Probírám se šanonem se svými dopisy na rozloučenou, a přemýšlím, zda si i dnes zatančím danse macabre, anebo radši půjdu spát před jedenáctou.
Všechno se opakuje, nic nekončí, nic nezačíná, a Osud mi s cynickým úsměvem sedlá Rosinantu.
Žádné komentáře:
Okomentovat